Rabín v Golčově Jeníkově sháněl šámese do synagogy. Přihlásil se mu mladý Pick, šikovný a sympatický mladík. Rabínovi se moc líbil, ale zjistil, že neumí číst a psát. "Je mi líto, chlapče, ale šámes nemůže být negramotný. Zkus štěstí někde jinde." Mladý Pick ho poslechl, odjel do Ameriky a začal podnikat. Velmi se mu dařilo, první milion vydělal za dva roky, pak rychle přibývaly další. Po dvaceti letech se stal jedním z nejbohatších mužů Spojených států. Jednoho dne měl uzavřít kontrakt na obrovskou státní zakázku. K podpisu smlouvy zavolal svého tajemníka, ale guvernér tvrdil, že smlouvu se státem musí podepsat Pick osobně. "Tak to nepůjde," prohlásil, "protože neumím psát. Kdybych uměl číst a psát, byl bych šámesem v Golčově Jeníkově."
Obchodní cestující, pan Kohn z Prahy, jel udělat velký obchod do Krakova a vezl s sebou mnoho peněz. Bál se vzít je na noc do hotelu, a tak se vypravil za místním rabínem, jestli by mu je neuložil do sejfu. "To není jen tak," řekl rabín, "jedná se o hodně peněz, to bude chtít svědky. Představěj si, že by zítra přišli a já bych si nevzpomněl, že si tady nechali tak vysokou hotovost." Zavolal tedy šámese a dva obchodníky, kteří bydleli poblíž synagogy. Před jejich zraky přepočítal peníze a uložil je do sejfu. Kohn poděkoval, odešel klidně do hotelu a celou noc spal jako dudek. Ráno se odebral za rabínem, ale ten dělal, jako že ho nezná: "Jaké peníze by na mně chtěli, člověče, vždyť já je nikdy neviděl!" Kohn se zarazil a začal koktat: "A-ale, dy-dyť jste sám zavolal svědky." - "Jaké svědky?!" - "Šámese a dva obchodníky, Kowalowice a Monkowice." Rabín pro ně nechal poslat, všichni tři přišli, ale dívali se na Kohna jako že ho neznají a vykřikovali: "Proč nás obtěžujete? Tohodle člověka jsme nikdy neviděli." Když odešli, Kohn klesl na židli a začal vzlykat. Rabín otevřel sejf, vyndal peníze, přepočítal a položil na stůl. Kohn vytřeštil oči a zeptal se udiveně: "Rebe, co to má, proboha, znamenat?" Rabín se usmál a pravil: "To jenom aby viděli, mezi jakou pakáží tu musím dělat rabína."
Pan Kohn má přítelkyni, ke které chodí už léta každý večer. Jednou v kavárně se ho roubíček zeptal: "Prosím tě, proč si ji nevezmeš? Tolik let už to spolu takhle táhnete..." – To není špatný nápad," opáčil Kohn. Asi za týden seděl znovu s Roubíčkem v kavárně a pravil: "S tou svatbou jsem si to rozmyslel." - "A proč?" - "Ale, napadlo mě, kam budu, proboha, každý večer chodit."
"Copak dělá tvůj nejstarší syn?" vyptává se starý Roubíček starého Kohna. "Z toho je známý spisovatel," rozplývá se Kohn, "už napsal několik knih, jezdí po celém světě, aby mohl získat další inspiraci, pořádá besedy, přednášky, zkrátka, mimořádně úspěšný člověk." - "A co ten prostřední?" ptá se dál Roubíček. "Richard je sochař. Už měl několik výstav," pravil kohn a tvářil se nesmírně pyšně, "kritika o něm píše báječně, mám z něj úžasnou radost." "No a co nejmladší, Izák?" zeptal se Roubíček. Kohn se zachmuřil, mávnul rukou a pravil: "Ani se neptej, ten se moc nevyved. Každý den od rána do večera stojí v tržnici." Na chvíli se odmlčel a pak dodal: "Ale řeknu ti, nebýt jeho, tak všichni umřeme hlady."
Šnorer přišel za Kohnem, který pravil: "Dneska jim nic dát nemůžu, měl jsem moc blbej tejden." Šnorer se rozčílila vykřikl: No to je pěkný, kvůli tomu, že voni měli blbej tejden, já mám bejt škodnej?!?"
Šnorer přišel za panem Roubíčkem a poprosil ho o padesátikorunu, kterou pravidelně každý měsíc dostával. "Jsem rád, že vás vidím, ale dneska vám nemůžu nic dát, musel jsem manželce koupit kožich", poznamenal Roubíček. Šnorer se zatvářil ukřivděně a prohlásil: "Cože?! Za moje peníze?"
Do největší banky v New Yorku přišel Kohn a bankovnímu úředníkovi sdělil, že potřebuje půjčku. "Jak velkou?" ptal se úředník. "Sto dolarů." - "Je to opravdu velmi malá suma, ale pokud budou splněny veškeré podmínky, rádi vám vyhovíme. Čím budete ručit?" - "Mám tu cenné papíry v hodnotě deseti milionů dolarů." - "Cože?" vytřeštil úředník oči, rychle se ale vzpamatoval, a pravil: "Proč ne, náš zákazník, náš pán. Já připravím smlouvu, peníze dostanete u pokladny. Úrok je šest procent ročně." Když Kohn všechno vyřídil a odcházel z banky, přistoupil k němu známý Roubíček, který se k té transakci připletl a všechno slyšel, a udiveně říká: "CO blázníš, člověče, ručit za stodolarovou půjčku deseti miliony dolarů?" - "Psst," dal si Kohn prst na ústa, vyvedl Roubíčka před banku a pravil: "A ty znáš nějakej jinej způsob, jak si za šest dolarů pronajmout bankovní sejf na celej rok?"
Vyprávěl jednou v kavárně obchodní cestující Kohn svému známému Roubíčkovi: "Tak si představ, co se mi stalo na poslední obchodní cestě. Byl jsem na večeři v místní restauraci a tam jsem se seznámil s místním farářem. Byl to takový sebevědomý, zajímavý a hovorný člověk, který se vsadil, že když za ním přijdu na hodinku na faru, přemluví mě, abych se dal pokřtít." - "A jak to dopadlo?" - "Prodal jsem mu tucet dámských nočních košil."
Hubený a ustrašený pan Kohn seděl v kavárně. Najednou k němu přistoupil vysoký, silný a svalnatý chlap a dal Kohnovi hroznou ránu. Ten upadl a omdlel. Asi za půl hodiny se probral z mdlob, přišoural se k muži, který ho napadl, a ptal se: "To jste myslel vážně?" Chlap se zamračil a řekl: "Jo." Kohn zakýval hlavou a prohlásil: "No proto, to by taky byla pěkně blbá sranda."
Pan Novák přišel za panem Kohnem do jeho koloniálu a pravil: "Nezlobte se, pane Kohne, už dlouho se vás chci zeptat, jak je to možné, že jste vy Židé tak chytří?" Obchodník se usmál, zamrkal na pana Nováka a zašeptal: "Je to hrozně tajný, neměl bych to nikomu říkat, ale vám, jako svému starýmu zákazníkovi, to prozradím. Ale jen pod podmínkou, že o tom s nikým nebudete mluvit, že si to necháte pro sebe." - "To vám můžu slíbit." - "Tak poslouchejte dobře. My Židi jsme tak chytří, protože jíme hlavy z uzenáčů. Jestli to chcete zkusit, můžu vám jich pár zabalit." "To bych si moc přál. Dejte mi jich rovnou deset. Nebo radši dvanáct." Kohn zabalil tucet hlav a požádal o sto dvacet korun. Druhý den ráno, ihned po otevření, vběhl do koloniálu pana Kohna pan Novák a povídá: "Jak je možné, že jste mi za jednu hlavu počítal deset korun, když celý uzenáč stojí jenom osm!?" - "Vidíte," prohlásil Kohn, "už to začíná fungovat."
<
1,
2,
3,
4,
5,
6,
7,
8,
9,
10,
11,
12,
13,
14,
15,
16,
17,
18,
19,
20,
21,
22,
23,
24,
25,
>