Po Wall Streetu jede Kohn v limuzíně s řidičem, najednou kouká – na chodníku Roubíček ve svém ošuntělém kabátě. Zastaví teda a pozve ho do auta. Roubíček se posadí a povídá: "Poslouchaj, Kohn, jak voni to dělaj? Jak voni vůbec můžou podnikat? Já jich pamatuju, z matematiky prolézali s odřenejma ušima..." A Kohn na to: "To maj jednoduchý, Roubíček, já za 10 dolarů koupím a za 300 prodám, a mně těch 15 procent stačí..."
Ve špitále leží vedle sebe na postelích Pick a Langstein. Oba mají v noze ischias, a oba dostávají denně masáže, a ty jsou velmi bolestivé. Ale zatím co Pick při masáži přímo řve bolestí, Langstein snáší tu torturu se stoickým klidem. Pick se ho ptá: "Jak to děláš, že to vydržíš bez křiku?" - "Jak? Ty myslíš, že si dávám masírovat tu nemocnou nohu?"
Teweles měl na visitkách vytištěno: Abraham Teweles, švagr boží. Když se ho ptali, co to znamená, vysvětlil jim to: "Víte, můj tchán měl dvě dcery: Sáru, tu jsem si vzal já v osmnácti a Rebeku, tu si vzal Pánbůh, když jí bylo dvacet let."
Dva Židi, Kohn a Roubíček, přežijí koncentrák. Když v pětačtyřicátém opustí Dachau, rozhodují se, kam půjdou. "Já to zkusím na Západě, třeba v Americe," povídá Kohn, "uvidím, jak se mi tam povede." "Tak já to zkusím zase na Východ, do Sovětského Svazu," rozhodne se Roubíček. Dohodnou se, že se po nějaké době sejdou a řeknou si, jak se jim daří. Kohn odjede do Ameriky, stane se obchodníkem a zbohatne. Po letech si vzpomene na Roubíčka, co se s ním asi stalo, že se neozval. Vezme si volno a odjede po něm pátrat. Stopa ho zavede do Moskvy. Tam se na příslušném úřadě ptá úřednice, zda neví, kde by mohl najít Roubíčka, co přežil koncentrák. Úřednice chvílí hledá a pak říká: "Jděte se podívat na Rudé náměstí, měl by tam zametat." "Zametat?" podiví se Kohn, ale jde se přesto podívat. Za chvíli opravdu narazí na Roubíčka, jak zametá Rudé náměstí. "Ahoj, já jsem Kohn, pamatuješ?" osloví ho. "Kohn? Jakej Kohn?" "No přece Kohn, z Dachau," říká Kohn. Roubíček se opře o koště a zasněně zíraje do dálky si povzdechne: "Jo Dachau..., to byly časy..."
Leží večer starý Žid Max se svou ženou Rebekou v posteli: "Max, musím ti něco říct," ozve se najednou Rebeka. "Ale dej pokoj, Rebeka, jsem unavený..." líně odpovídá Max. "Ale víš, Max, je to důležité a já prostě musím. Víš, náš syn Joachim není tvůj." "Ale, Rebeko, nevymýšlej blbosti, prosím tě, jak to, že není můj?" "No vždyť právě to ti teď chci říct. Znáš Davida z vesnice?" "Toho playboye? A co je s ním?" "No, vždyť to ti chci říct. Já se s ním vyspala a Joachim je jeho." "Ale Rebeko," rozesmál se Max, "s Davidem? Vždyť ten si může vybírat! A podívej se na sebe!" "Vždyť to ti chci říct, že já jsem mu za ten sex zaplatila." "Ale Rebeko, přestaň už blábolit. Vždyť ty žádné peníze nemáš!" "Ale právě ti to chci říct. Já ty peníze vzala z tvého sejfu." "Cože? Takže ty jsi ukradla z mého sejfu moje peníze, aby si s nimi mohla zaplatit Davidovi, aby se s tebou vyspal? Tak vidíš, že ten Joachim je přece jenom můj!"
"Abeles, vědí, že ten náš nový rabín dělá zázraky?" - "Nemluvěj, Kohn, opravdu?" - "Znají, Abeles, Roubíčka?" - "Toho, co chodí o berlích?" - "Nemlich toho. Tak včera se tenhle Roubíček belhá kolem synagogy, před ní stojí nový rabín, a najednou zvolá: ´Roubíček, odhoďte berle!´" - "A copak se, Kohn, stalo?" - "To si, Abeles, nedovedou představit, jak si Roubíček namlátil držku!"
V letadle vedle sebe sedí dva Arabové a jeden Žid. Arabové seděli vedle sebe, Žid seděl do uličky. Protože očekával dlouhý let, sundal si boty a pěkně se uvelebil. Za chvíli se zvedl Arab u okýnka a povídá: “Asi si skočim pro pivo.” Žid se ozve: Seďte, já vám pro to pivo dojdu.” A zatímco byl pryč , Arab vzal jeho botu a pěkně mu do ní naplival. Žid se vrátil a za chvíli se ozval druhý Arab: “Hmm, to vypadá dobře, to pivo. Asi si dám taky jedno.” A Žid se zase nabídl, že mu ho donese. Mezitím vzal tenhle druhý Arab druhou Židovu botu a taky mu do ní hodně naplival. Když se Žid vrátil, všichni si sedli a užívali let. Když měli přistávat, Žid vklouzl do bot, a hned věděl, co se stalo. Obrátil se na Araby a řekl jim: “Proč? Prosim vás proč to musí být takhle? Jak dlouho to ještě bude trvat? Ty boje mezi našimi národy, ta nenávist, ten odpor, to plivání do bot, to močení do piva...?”
Abe a Ester letěli do Austrálie oslavit svoje čtyřicáté výročí svatby a kapitán letadla jim najednou oznámil, že vysadily oba dva motory a že musí nouzově přistát. Naštěstí dole pod nimi je neobydlený ostrov, není na žádné mapě a mají naději, že se jim podaří přistát na pláži. “Nicméně,” řekl kapitán, “vidím velmi malou šanci, že nás ještě někdy najdou. Možná budeme na tom ostrově žít až do konce našeho života!” Nouzové přistání se podařilo. Asi po hodině se Abe zeptal své ženy: “Ester, poslala jsi ten dar Synagoze, jak jsme jim slíbili?” “Ne, drahoušku, ne,” odpověděla Ester. Abe ještě stále otřesen se ptá dál: “A poslala jsi, Ester, ten šek Židovské charitě?” “Ne, miláčku, já jsem zapomněla!” “A ještě jedna věc, Eser, vzpomněla sis poslat ten dar pro stavební odbor naší synagogy?” “Ne, i na to jsem v tom spěchu zapomněla!” Abe se k ní naklonil a dal jí tu největší pusu za celých čtyřicet let. “Ale," zeptala se Ester, “jak jsem si tohle zasloužila?” Abe vesele odpověděl: “Oni nás najdou!”
„Vy jste, Goldsteine, obchodní cestující? A máte nějaké doporučení?“ „Ano mám. Jednou jsem jednomu muži prodal elektrickou dojičku, přestože měl jen jednu krávu.“ „No, to je sice výkon, ale nic tak oslnivého.“ „...Ale ten muž tenkrát zrovna nebyl při penězích, tak mi dal tu krávu na protiúčet.“
Zemře papež, jde do nebe, tluče na bránu. Otevře se okýnko, vykoukne svatej Petr a říká: "No, co je, co je, snad nehoří." A papež povídá: "Tak mě pusťte dovnitř!" - "He?" ptá se svatej Petr, "víte, vašnosto, že jste zapomněl na kouzelný slovíčko?" - "Jaký kouzelný slovíčko? Jen mě pusťte a nezdržujte. Já jsem papež!" - "Kdo?" - "Papež!" - "Wer ist papež?" - "No přece Boží zástupce na Zemi!" - "Cože? On starej pán jmenoval někoho, aby ho zastupoval ausgerechnet na Zemi? To jsou mi ale novinky! Mir sagt man nix! Sednou si tady na to štokrdle, já se pudu přeptat." Svatej Petr vstoupí do Boží kanceláře: "Šéfe, voni někoho jmenovali, abych jich zastupoval na zemi?" - "Cože?" ptá se Bůh. "Proč bych jmenoval někoho, aby mě zastupoval, a ausgerechnet na zemi? Voni nemají pít tolik nektaru, věděj, že toho moc nesnesou, a nepřestanou a nepřestanou." - "Ale ne,” říká svatej Petr, "já jsem dneska ještě nečichnul k lahvi. Ale u brány stojí chlapík v takovým divným hábitu, a že je jejich zástupce na zemi, a mermomocí se cpe dovnitř." - "Sakra," odpovídá Bůh, "ať jsem dreizehn, jestli si pamatuju něco podobnýho." V tu chvíli jede kolem na kole Ježíš. "Hele, mladej," zvolá Bůh, "ty jsi mladší, měl bys mít lepší paměť než my dva starci nad hrobem." - "A o co jde, tati?" - "No," říká svatej Petr, "před branou je nějakej chlap, že ho mám pustit dovnitř, že ho tady tvůj táta jmenoval svým zástupcem na Zemi." - "Na Zemi? " diví se Ježíš. "Proč ausgerechnet na Zemi? Hele, páni, já se půjdu podívat. Snad zjistím, co se děje." Vrátí se za pár minut a řve smíchy: "Pánové, vzpomínáte si, jak jsem před asi dvěma tisíci lety dal dohromady ten rybářskej klub u Jordánu? Tak oni existujou dodnes!"
<
1,
2,
3,
4,
5,
6,
7,
8,
9,
10,
11,
12,
13,
14,
15,
16,
17,
18,
19,
20,
21,
22,
23,
24,
25,
>