„Pepíčku, pojď sem,“ zavolal dědeček na vnuka. „Tady máš dvacet korun, koupíš mi Rudý Právo, babičce Vlastu a sobě Mateřídoušku.“ Pepíček běžel přes dvůr a babička se ptala, kam jde. „Dědečkovi pro Rudý Právo, vám pro Vlastu a sobě pro Mateřídoušku.“ „Nikam nepůjdeš,“ odsekla babička. „Máme doma televizor, tam se všechno dovíme.“ Pepíček se vrátil k dědečkovi a řekl, co se stalo. Dědeček se hrozně rozčílil a praví: „Pepíčku, běž a kup mi Rudý právo, sobě Mateřídoušku a bába ať si vytírá prdel televizorem!“
„Proč jdeš tak pozdě?“ ptá se otec syna. „Účastnil jsem se manifestace protialkoholického spolku.“ „Jsem na tebe hrdý, synu. A co jsi tam dělal?“ „Nesl jsem transparent: ´Mám degradovanou hlavu, protože je otec alkoholik!´“
Holčička se dívá na maminku, jak si obléká nový kožich: „Mami, uvědomuješ si, že aby sis mohla tohle obléknout, muselo to ubohé zvíře hrozně trpět?“
Máma se na ni přísně podívá: „Co si to dovoluješ, takhle mluvit o svém otci?“
Rozzlobí se matka na dceru: „Prosím tě, jak se to představuješ do telefonu? Co je to za nesmysl říkat - Tady dcera univerzitního profesora Františka Nováčka? Proč jednoduše neřekneš: Monika Nováčková?“ Po chvíli zase zazvoní telefon. Monika zvedne sluchátko a představí se jménem, jak jí matka řekla. „Vy jste dcera pana profesora Františka Nováčka?“ „No, já si to myslela, ale maminka říká, že je to nesmysl.“
Tatínek vysvětluje synovi: „Pepíčku, když maminka říkala, že mi koupí budík na péro, tak tím nemyslela natahovací hodiny, ale takové tabletky, které já musím brát, když to ona chce.“
Manželé Novákovi si vyšlápli s Pepíčkem na Praděd. Tu se maminka přitulí k tatínkovi a zjihle říká: „Pamatuješ, před sedmi lety, tady...?“ „Jasně, mamko, jakpak bych nepamatoval, na krásné věci se nezapomíná.“ Pepíček se hned ptá: „Já tu byl s vámi?“ „To víš, že jo,“ povídá tatínek, „nahoru jsem tě nesl já, dolů pak už maminka...“
„Mamí, tatí, ten pán před družinou mi řekl, že když s ním půjdu do křoví, tak mi koupí sandálky...“ „Cože? Jaké sandálky?“ „Tyhle!“
Otec vykládá synovi: „Musím ti říct, synu, když jsem dřív začínal, byl jsem odkázán výlučně na svoji inteligenci!“ „Prosím tě, tati, tak ty jsi vlastně začínal z ničeho?“
Velkouzenář Bůček velice touží, aby se jeho méně inteligentní syn stal pokračovatelem rodinné tradice. „Tohle,“ zasvěcuje ho do chodu podniku, „je jeden z největších vynálezů posledních let. Do tohoto důmyslného stroje strčíme vola ..., a padají z něj párky. Co tomu říkáš?“ „No, dobré,“ míní potomek, „ale lepší by byla mašina, do které bys strčil párek ..., a vypadl vůl!“ „Jo, milý zlatý,“ vzdychl řezník, „taková už existuje, tvoje matka...“
Sousedka se ptá: „Tondo, proč má tvůj táta oteklou hubu, bolí ho snad zuby?“ „Ale ne, jenom když se včera před večeří modlil otčenáš a když byl u toho - zbav nás všeho zlého, tož se podíval na mámu, a ta si toho všimla.“
<
1,
2,
3,
4,
5,
6,
7,
8,
9,
10,
11,
12,
13,
14,
15,
16,
17,
18,
19,
20,
21,
22,
23,
24,
25,
>